http://jyxo.info/uploads/1A/1a54d4760a56a0308b7d9b89f7d2584a3ee5cfec.png

6# Vidění

9. března 2015 v 2:12 | Fey |  VIDĚNÍ


Tak jsem zde s další, poněkud delší kapitolou Vidění. Už se konečně blížíme k hlavní zápletce a celé myšlence povídky. Každopádně, chci vás informovat, že to, o co vlastně jde se bude řešit až v druhém "díle" povídky, pro kterou už pomalu vymýšlím osnovu a hlavní myšlenky.

Tak hurá do čtení a všímejte si každé drobnosti! :)
Neprošlo Betou!






Málem jsem si uhryzala palec, když jsem vešla do školy. Všude se to hemžilo studenty, kteří se rozhlíželi stejně nervozně jako já. Mezi nimi pobíhal vrah. Ale oni narozdíl ode mě neví, kdo to vážně udělal.



Znovu jsem se kousla do palce a vykročila ke skřínkám. Otevřela jsem tu svojí a dala do ní věci.



"Ahoj, Lucile!"

Zaječela jsem, ale nikdo si toho křiku nevšiml.

"Uh... Ra-Rachel..." Koktala jsem.



Cítila jsem, jak se mi rozklepala kolena.

"Co víkend?" Usmála se.



Blonďaté vlasy měla spletené do francouzského copu a přehozené přes rameno. Na sobě měla tyrkysové mini šaty s volánkovou sukní a bílé balerínky. Málem jsem vzdychla. Vždycky jí to slušelo.



"Fa-jn." Zajíkla jsem se.



Rychle jsem zabouchla skřínku a co nejrychleji šla pryč, aniž bych se na Rachel podívala.



"Co se děje?" Dohonila mě.

"Nic." Zašeptala jsem.



"Hele, Lucy, vážně- co se děje?"

Zastavila jsem se a obrnila se odvahou.

Vyjela jsem na ní.



"Vůbec nic se neděje! Kromě toho, že jsi zrůda se neděje vůbec nic!" Zaječela jsem. Rachel jenom stála a vystrašeně mě pozorovala.



Funěla jsem.

Nemohla jsem se dívat do očí vraha.

Otočila jsem se a běžela do třídy. Snažila jsem se potlačit slzy.



***



Vynechala jsem oběd.



Nechtěla jsem potkat Rachel. Vůbec- pochybuju, že s ní zvládnu někdy ještě promluvit. Vždyť je vrah! A co když bude chtít zabít ještě někoho?



Honily se mi hlavou nepříjemné otázky.



***



Bylo brzo, nemohla jsem domů přijít dřív. Sarah by mě zabila.

Tak jsem šla do parku a sedla si na lavičku. Slunce hřálo a vánek mě jemně šimral na nose. Zavřela jsem oči a vychutnávala si to.



"Můžu si přisednout?" Otevřela jsem oči.



Pohled se mi setkal s pohledem toho kluka z karaoke. Chvíli jsem mu hleděla do očí, pak jsem se šoupla, abych mu udělala místo.



"Díky." Usmál se.



Nebyla jsem schopná odpovědět.



Posadil se, jeho ruka se mírně otřela o tu mou. Neprojel mnou žádný záchvěv, jak se to často děje v romantických filemch. Ale zrudla jsem jako rak. Odvrátila jsem tvář a hleděla na paní s kočárkem.



"Jak se jmenuješ?" Zeptal se a já cítila jeho upřený pohled.

"Lucile. Lucile Hodgeová."



"Já jsem Rafael Suaer. Máš roztomilé jméno."



Tak teď už jsem vážně hořela. Na sucho jsem polkla a opatrně na něho mrkla.

Skrz kaštanové vlasy mu prosvítaly paprsky slunce a mě to přišlo neuvěřitelně rozkošné. Rozkošné? Rozkošné? To jako vážně?



Jeho jantarovo-oříškové oči jiskřily a já jenom zírala.

S odkašláním jsem ze sebe vykoktala.



"Ty jsi zdejší?"

Povytáhl obočí a já zase zrudla.



"Ne, nejsem." Pousmál se. "A nemusíš se tak červenat."

Znovu jsem polkla a snažila se vyhnat rudou z tváří. Marně...



"A...ehm, odkud teda jsi?"



Chvíli si mě prohlížel, pak řekl: "Z Francie."

"Z Francie?" Zopakovala jsem.

Kývl.



"Umíš něco francouzsky?" Zaprosila jsem.

"To si nechávám pro lepší chvíle." Pousmál se tajemně.



"Aha." Vysoukala jsem ze sebe, zklamaná, že konverzaci - jestli se tomu tak dá nazývat - nebere jako dobrou chvíli.



Zasmál se. Musela jsem se tvářit zaskočeně. Ihned jsem se pokusila znovu navázat konverzaci.



"Co teda děláš tady? Ve Francii to musí být lepší jak tady."

"Záležíš, s kým tam trávíš svůj život," odkašlal si.



"Ale jestli tě to zajímá, budiž. Ale myslím, že bych měl nejprve začít tím, jak se poznali moji rodiče." Záhy dodal: "Ať v tom nemáš zmatek." Podrbal se na týle a pustil se do vypravování:



Hans Suaer vytáhl z kapsy pomuchlaný a posmrkaný kapesník, na který si v poslední chvíli stihl napsat adresu domu, kam se měl přestěhovat. Utáhl si kravatu a popadl svůj malý, příruční kufřík do ruky.



Sýpavě se nadechl. Byl nervozní. Francouzsky neuměl ani slovo. A přesto, plánoval svůj osamělý život strávit zde. Byl na tom hodně zle. Muž ve středním věku, který měl problém uživit sám sebe. Pracoval všude, kde se dalo. Ale kdo by vzal někoho, kdo nemá žádné vzdělání?



Znovu se nadechl a vykročil na ulici. Bylo to tu jiné, než v Americe. Dokonce viděl, kolem koho prochází a měl šanci si člověka prohlédnout. Několikrát málem zakopl o trsy trávy, které sem tam vykukovaly skrz kamenný chodník.. Působilo to na něho kouzelně.



Ale zároveň se zde cítil nepříjemně. Ta změna, čerstvý vzduch... Na nic tu nebyl zvyklý a pochyboval, že se dožije stáří. Už byl smířen s tím, že život dožije v nějaké tmavém bytečku, schoulený do klubíčka.



Když se, ale zastavil před domem, kde měl dle jeho sestry žít, zatajil se mu dech. Nebylo možné, aby pro něho sestra něco takového udělala...



Stál před dvoupatrovým domkem, který byl obrostlý břečťanem. Hans se divil, že je vůbec možné, že popínavá květina nezahynula.



Domek působil útulně. Dojem posílila ještě okna s bílými záclonami a kachlíky s levandulemi. Bylo to neuvěřitelné. Možná to tu, přecjen nebude tak zlé.



Děkoval bohu.



Když se vzpamatoval a otřel si orosené čelo, zaklepal na dřevěná dřívka s rezivějící klikou. Oddechl si. Aspoň něco tady není dokonalé.

Nikdo mu neotevíral a proto zaklepal znovu. Tentokrát s větší silou.



Otevřela mu poměrně stará žena. Na sobě měla fialové šaty s krajkou. Šedé vlasy s bílými pramínky se ukazovaly v honosném drdolu.



"Se il vous plaît?" Řekla žena, ale on jí nerozumněl. Jenom nechápavě cuknul rameny.



"Co chcete?" Zamračila se nevrle a zkřížila si ruce na prsou.

"Ehm... já... jmenuji se Hans Suaer."

"To jsem ráda, že znám vaše jméno, ale ráda bych veděla, co chcete."

Hans začal panikařit.



"Mám tady bydlet. Má sestra mi zde koupila byt."

"Prosím? To bych, ale věděla, kdyby si tu někdo koupil byt." Zaprotestovala.



"Ale, to mi snad přeci neuděláte! Má sestra mi tu koupila byt, abych se mohl přestěhovat do Francie, co nejdál od mého osamělého života v Americe!" Zněl téměř zoufale.



"Doufáte, že když budete bydlet jinde, tak se vše změní?"



Tak přesně tuto otázku si pokládal celou cestu.



Chvíli přetrvávalo tíživé ticho, když si stará dáma odkašlala a zeptala se: "Jak se jmenuje Vaše sestra?"



"Penelopa Lengvicová."

"Slečna Penelopa, že je Vaše sestra?" Spráskla ruce.

Hans jen přikývl.



"Tak to se vám omlouvám, já jen... Jako jejího bratra jsem si představovala někoho jiného." Mumlala.

"Chápu." Kývl.



Kde kdo by si řekl, že jen zdvořile přikyvuje- to, ale neznali Hanse Suaera. Skutečně to chápal. Viděl se v očích staré ženy, která si o něm musela myslet, jaký je to ale ubožák. Nebyla by jediná.



"Pojďte dál." Ustoupila.



Ocitl se v hale z které vedly schody do dalšího patra. Po jeho levé straně tady byla kuchyňka a společenská místnost, kterou tvořila pohovka, křeslo a stolek u krbu.



"O kuchyň a společenskou místnost se budete dělit s ostatními. Pokoje a koupelna jsou v horním patře. Koupelna je také po všechny. Nemáme uklízečku, takže každý obstarává nějakou práci. Společně s vámi nás zde bydlí pět - slečna Olivia, pan James se svojí manželkou Franceshkou, starý pan Charles a já."



Odkašlala si.



"Mimochodem, jmenuji se Lara Rouwenová. Máte poslední pokoj na pravé straně. Tady máte klíč," podala mu do ruky malinký, kovový klíček.



"Děkuji."

Pousmál se plaše a zrovna, když už vystupoval po dřevěných schodech do patra, paní Rouwenová na něho ještě houkla: "Kdyby vám dělala společnost některá z mnohých mých koček- nevyhánějte ji, prosím."



Měla to být, zřejmě prosba, ale znělo to naopak jako výhružka.



Vystoupal po schodech to patra. Strop tu byl poměrně nízký, ale stále mohl ještě chodit vzpřímeně. Bylo tu šest dveří. Jedny z nich byly označeny "salle de bain". Usoudil, že to bude koupelna.



Když došel ke dveřím, které měly být jeho, odemkl je a vkročil do svého pokoje. Byl malý a jediné co se tu nacházelo byla postel a skříň.



Na jeho posteli se zrovna rozvalovalo několik koček. Neměl náladu je odehnávat a tak je nechal, aby si tam pochrupávaly.



Převlékl se, do jediného pohodlného oblečení co měl a uhladil si svůj černý knír. Rozhodl se, že si dá něco k snědku. Přecjen, nejedl celou cestu.



Vykročil ze svého skromného příbytku a seběhl ze schodů.

"Pane Suaeri!" Ozval se z kuchyně uječený hlas paní Rouwenové.

"Děje se něco?" Podivil se.

"Musíte mi tu tolik dupat? Říkám vám, že jestli se ty staré schody zřítí, opravíte si je sám!"

"Omlouvám se, madam." Uctivě sklonil hlavu.



"Mohu si dát něco do hladového žaludku?" Zeptal se opatrně.

"Ale ovšem." Už se zase usmívala.

"Liv bude mít večeři hotovou během minuty. Zatím se jděte posadit."



A tak si sedl do společenské místnosti. V křesle seděl starý, mrzutě se tvářící muž s hrbatými zády a křivými zuby. Šedivé vlasy připomínaly zmoklé peří. Páchl po tabáku a mědi. Usuzoval, že to bude Charles.



Na pohovce seděl muž se svojí ženou. Museli být poměrně mladí. Neustále se na sebe dívali a široce se usmívali. James měl krátké, blonďaté vlasy a až směšně slušné a uhlazené oblečení. Franceshka byla jeho dokonalou kopií, až na výraznou pihu vedle dolního rtu.



Nedivil bych se, kdyby ve skutečnosti byli dvojčata. Pomyslel si Hans a málem nezabránil odfrknutí.



"Dobrý večer." Pozdravil raději.

"Dobrý." Pokývl pár, kdežto Charles si jenom něco brmlal.



"Jmenuji se Hans Suaer." Snažil se navázat konverzaci.

"My víme." Přikývla Franceshka a až nezdvořile si ho prohlížela.



Hans na sucho polkl a promnul si bradu. Než se však stačil propadnout hanbou, zavolala je madam Rouwenová na večeři.



Společně se usadili k poměrně malému stolu - pro šest lidí. Seděl vedle Franceshky, naproti které seděl její muž. Charles s Larou seděli v čelech stolu.



Před ním byla prázdná židle. Usoudil, že tam bude sedět Olivie, kterou ještě neměl šanci spatřit. Očekával jí, jako starou ženu, jenže ve vteřině zjistil, jak se šeredně mýlil.



Když Liv přicupitala s talíři ke stolu, div se nezačal dusit. Dlouhé, kaštanové vlasy jí spadaly v hustých kadeřích přes ramena. Měla malý, roztomilý nosík s pár zrzavými pihami. Oči měla ledově modré a Hans měl dojem, že pod jejím pohledem vše roztává.



Muselo jí být takových 20 let, více nikoliv.

Na sobě měla tmavě modré šaty po kolena a černé silonky s lodičkami.

Rozdala talíře, aniž by mu věnovala jediný pohled a už zase tančila pryč.



Každý si nabral jídla, ale Hans z Olivie pohled nespouštěl. Když se na něho konečně podívala, zatvářila se, jako by si ho vůbec nevšimla.



"Kdo jste vy?" Zeptala se jemným a zvídavým hlasem.

"Ehm... uh, já... Hans Suaer." Vykoktal ze sebe překvapen, že se ho ta nádherná dívka na něco optala.



"Och, to jste vy. Těší mě." Usmála se mile a Hansovi zatřepetalo srdce.

"Mě též." Tentokrát, už si pečlivě volil každé své slovo.



Olivia se znovu pousmála a sklopila pohled k talíři. Když ho po pár minutách zase zvedla a zjistila, že na ní stále ještě zírá, začervenala se a rychle si strčila do úst kus kuřete.



***



"Pááni." Protáhla jsem a pozorovala Rafaela.

Očekávala jsem pokračování, ale on mlčel.



"A dál?" Pobízela jsem ho.

"Chceš vědět, jak to bude dál?" Usmál se spiklenecky.

"Ano!" Vyjekla jsem.



"Tak, zítra." Zvedl se a oprášil si kalhoty.
"Co?" Nechápala jsem.

"Zítra, až ti skončí škola- tady." Se smíchem zmizel mezi lidmi.



Já jen seděla a zírala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 14. března 2015 v 18:55 | Reagovat

Děláš si srandu? :-D takhle to utnout! Už vím jaký je to pocit XD okamžitě naval další kapitolu! Prosííííím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama