http://jyxo.info/uploads/1A/1a54d4760a56a0308b7d9b89f7d2584a3ee5cfec.png

5# Vidění

3. března 2015 v 17:01 | Fey |  VIDĚNÍ



Dnes vás zdravím s další kapitolou Vidění (neprošla Betou). Tentokrát se začínáme ubírat k dějové linii, proto je kapitola poněkud delší. Doufám, že vám to, ale ani tak nebude činit problémy a snad se sem tam aspoň i pobavíte, ale nic neslibuju. Spíše je to taková... vážnější kapitola. :D

Dále chci varovat, že od pátku do příštího pátku nebudu na blogu moc aktivní a nebudou příbývat články. Nebudu tady. :)



Plakala jsem. Zase.

Vždycky se při téhle scéně rozbrečím. Je to na nic.

Musí mi to Sarah neustále pouštět? Střelila jsem po ní pohledem. Taky brečela - koneckonců, ona brečí vždycky už od začátku filmu, jen proto, že ví jak to dopadne a věří, že její slzy tomu zabrání. Měli by Titanik zákazat.



Film byl těsně před koncem, když někdo zaklepal na dveře. Teta stopnula televizi a ohlédla se na mě. Setřela mi slzy z tváří a poslala mě otevřít.

Sama odběhla do koupelny, aby si zkontrolovala make-up. Odfrkla jsem si.



Otevřela jsem dveře a vyděsila se. Přede mnou stál vysoký bledý muž s černými, ježatými vlasy. Na sobě měl obyčejnou zelenou vestu, pod ní modro-červenou košili a kožešinové kalhoty. Kalhoty mu držel široký pásek s poudrem na- panebože! Do háje!



Co budu dělat? Přede mnou právě stál jakýsi maník s revolverem. Ještě, než jsem se stihla rozklepat a volat o pomoc, strčil mi před obličej policejní odznak. "Jsem detektiv James Gilbert."

Úlevou jsem se málem rozesmála, ale ještě než jsem stihla roztáhnout ústa, nechala jsem toho.

Strčil by mě rovnou k nějakému cvokaři.



"Jste Lucile Hodgeová?"

"Ano, jsem." Kývla jsem. Nastala chvíle trapného ticha. Nakonec jsem si vzdychla a spustila:

"Podívejte, pane- jestli jsem z něčeho obviněna, mohu vám s jistotou říci, že jsem nic neudělala. Dokážu ublížit sotva mouše-" což nebyla zas taková pravda.

Mouchy mě štvou. Vážně mě štvou.



"A mám příliš nízké sebevědomí. Nekouřím, nepiju a drogy taky neberu. Možná vás to překvapí, ale je to tak."



Pan Gilbert se pousmál. "Většinou, se takhle obhajují právě zločinci."

"Pane-" Vyjekla jsem, ale on mi skočil do řeči.

"Nejste z ničeho obviněna. Tedy- prozatím." Jeho slova nebyla moc uklidňující.



Za mnou se objevila Sarah. "Co se děje?" Zeptala se zmateně.

Gilbert vypadal, že konečně řekne, o co jde. Odkašlal si.



"Včera, byla Stephenem Wildmanem pořádaná v jeho domě párty. Byla jste na ní?"

"A-ano." Vykoktala jsem se sebe.

Přikývl. "Vím, mám seznam 'hostů'. Jen se ujišťuji."

Znovu si odkašlal a vrátil se k tématu.

"Těsně, před druhou hodinou ranní - přesně v 1:54 - byla spáchána vražda."

Na chvíli se mi zatmělo před očima. Jsem obviněna z vraždy.



"Myslíte si, že jsem to byla já..." Zašeptala jsem.

"Ne, to nemyslím." Uklidnil mě.

Přejel mě pohledem. "Upřímně- nevěřím, že vy by jste byla něčeho takového schopna. Ale stejně vás musím vyslechnout. Nedá se veřít nikomu."



"Vyslécháte jenom mě?" Zamračila jsem se.

Zavrtěl hlavou. "Všechny, kteří byli pozváni."

Myslela jsem, že se mi uleví. Naopak.

Ono, když patříte mezi možné vrahy.



"Můžeme jít dovnitř?" Optal se.

Kývla jsem a nechala ho projít.



Posadil se na gauč. Teta zatím vypnula televizi a usmála se: "Dáte si kávu?"

"Spíše čaj, ale děkuji." Mávl rukou.



Když Sarah odběhla, otočil se ke mně.



"Tak, tedy... Lucile. Řekneš mi, co jsi tam dělala?"

"Ano." Kývla jsem.



A to už vytáhl diktafon, zmáčknul červené tlačítko a strčil mi ho před obličej. Zhluboka jsem se nadechla.



"Já... ehm- V pět večer jsem šla za mojí kamarádkou, Rachel Tomkinsovou. Tam jsme se převlékli a vyrazili. Když jsme přišli, hned jsem zamířila...uh, k občerstvení. Tam jsem se chvíli bavila s Fancy a potom mě Rachel odtáhla dál od ostatních - chtěla, abych zpívala."



Odkašlala jsem si.



"Mezitím, co jsem zpívala se tam nahrnul dav a pozoroval mě. Když jsem skončila, tak mi tleskali. Rachel mi potom pomohla dolů. Chvíli jsme se tam ještě zdrželi a povídali si s ostatníma. A v deset jsme šla, přijela pro mě teta. Rachel tam ještě zůstala."

Teda, znělo to docela egoisticky.



Že jsem tam viděla naprosto neznámého kluka, jsem zamlčela.



Myslela jsem, že detektivovi to nijak nepomůže, ale on se tvářil, jako když dostal nějaké cenné informace.

"Pomohlo Vám to?"

"Velmi." Culil se.

"A smím se zeptat v čem?"

"Utvrdilo to mou představu o vrahovi."

"Takže si vážně myslíte, že jsem to byla já?" Zatajila jsem dech.



Chvíli mu trvalo, než odpověděl.

"Ne."



"A kdo je tedy podezřelí?"

Zamračil se.

"Normálně je to tajná informace, ale myslím, že zrovna vy by jste to měla vědět. Zkrátka a jednoduše jenom proto, aby jste si udělala představu o svých přátelích a trochu... si upravila známosti."



Pochopila jsem správně, že vrah má být někdo z mých přátel a on mi teď vyhrožuje?

"Ehm... fajn. Ale nejdřív mi řekněte, kdo byl zabit?"

"David Wildman."



Zírala jsem. S bradou až na zem.

David je starší bratr Stephena, ale je naprosto bezproblémový.

Nikdy se s nikým neporval a vše řešil diplomatickým řešením.

Proč by ho, proboha, někdo zabíjel?



"Proč jeho?" Zašeptala jsem.

Gilbert pokrčil rameny. "Nevím. Ale můžou to být nějaké problémy, dluhy, 'nevyřešené účty'..."



Vzdychl si.

"Chcete vědět, kdo je hlavní podezřelí a kdo ho na devadesátdevět procent mohl zabít?"

"Ano." Kývla jsem.

"Jste si jistá, protože-"

"ANO." Řekla jsem důrazně. Musím vědět, kdo to byl.

Měla jsem totiž Davida... ráda. Hodně ráda.



"Já vás varoval..." Zašeptal.

Pak se mi podíval prudce do očí a možná až moc nahlas řekl:

"Rachel Tomkinsová."



Zatmělo se mi před očima.

Jediné co jsem viděla, byly barevné mžitky.

Jediné co jsem slyšela, byl nepravidelný tlukot mého srdce.

Uvědomila jsem si, že zadržuji dech. Ale nechtěla jsem se nadechnout.

Všechno bylo tak... nereálné. Musí to být jenom sen.

Není to skutečné.



Ale lhaní sobě samé mi moc nepomáhalo. Náhle jsem si vzpomněla na ten Rachelnin výraz, když mi u plotu říkala: "Mám náladu pod psa. Takovou, že bych byla schopná i zabíjet."



Najednou, jako by se mi pod nohama utrhla země. Spadla jsem na záda.

Svět se se mnou točil.



"Panebože, vždyť omdlí!" Slyšela jsem tlumeně Sarah.

Někdo, mi něco narval pod hlavu. Během vteřiny mě cosi zastudilo na tváři a pomohlo mi to vrátit se zpátky do reality.



Zaostřila jsem před sebe.



Viděla jsem Sarah a Gerberta, jak se nade mnou sklání.

Normálně bych se začervenala, ale byla jsem v šoku.

Když jsem se uklidnila, zašeptala jsem:



"Proč Rachel?"

"Má totální výpadek paměti, od té doby co jsi odešla. Vzbudila se před jejím domem. Všude měla modřiny, které jevily známky zápasu. Na rukou a oblečení byla krev. Krev Davida Wildmana. Takže není normální, aby na sobě měla krev oběti jen tak."



Na sucho jsem polkla.



"To je blbost! Vždyť... ona... nemohla to udělat." Poslední slova jsem šeptala.



"Je mi líto, Lucile, ale už to tak vypadá." Odmlčel se. "No, tak to vypadá, že to budeme muset odložit na jindy. Přijdu si promluvit ve středu."



Pokývl na rozloučenou a odešel, aniž by si usrkl čaje, který mu tam Sarah donesla. Ale ona si to vyřešila po svém. Popadla hrnek a pila z něho po doušcích.



Já jenom seděla a zírala.





***



"Lucile!"

Otočila jsem se. Za mnou klečel David, s rukama sepjatýma. Z očí mu čišela bolest. Triko měl smáčené krví. Na zemi, byly krvavé obtisky rukou a škrábance po drápech.



"Prosím..." Zašeptal.



Než jsem stihla cokoliv udělat, objevila se za ním Rachel. Usmívala se, ruce za zády.



"Smrt patří k životu." Řekla a zpoza zad vytáhla dlouhý, kuchyňský nůž.



Vykřikla jsem, když nůž projel Davidovým tělem a během pár vteřin se pod ním utvořila louže krve.



***



S křikem jsem se posadila. Musela jsem spadnout z postele,

protože jsem seděla na zemi.

Tvář jsem měla smáčenou od slz.

Nepravidelně jsem oddechovala a snažila se ten strašný sen vytřást z hlavy.



Vlasy jsem měla zpocené a přilepéně k noční košili. Teď už jen tak neusnu...



Šla jsem dolů do kuchyně. Se Sarah si vždycky děláme ovocný koktejl, když nemůžeme usnout. Děláme si ho podle receptu mojí mámy.

Vždy snila o tom, že bude kuchařkou a vyjde jí její vlastní kniha. Sen se jí bohužel nesplnil...





Vytáhla jsem malý, matný lísteček s modrými linkami z černých desek, v kterých jsou všechny věci po mámě. Veškeré její dopisy, recepty, smlouvy, účtenky... Všechno.



Jenže nebyl to recept, ale nějaký dopis.





Drahý Jamesi,
obavám se, že už tady nemůžu dál zůstávat. Necítím se tu... bezpečně. Blíží se něco velkého a vy - Anna, Frederick, ty... i ostatní. Věřte mi- víš, že mě věřit musíš. Zbalte se, ale neptejte se mě proč. Sama nevím, co se děje. Jen... ach, napiš mi- proč zrovna Havran a Leopard? Proč oni? Copak to ani Anně nevadí?
S pozdravem,

Holubice




Něco mě na tom dopisu zaujalo. Havran, Leopard, Holubice? Co to má znamenat? A ta Anna... je to snad moje máma?





Cosi mě ponoukalo, ať si ty desky vezmu. Třeba najdu ještě něco.

Co nejtiššeji jsem popadla ony černé desky a odplížila se s nimi do pokoje. Rozsvítila jsem, zavřela dveře a sedla si na postel.



Otevřela jsem je. Nikdy jsem si je neprohlížela. Vždyť jsou mojí mámy! Zatajila jsem dech a opatrně přebírala papíry. Účtenky ani dopisy od pojišťoven jsem nečetla.

Vytáhla jsem bílou obálku, plnou dopisů. To by mohlo být ono.



Schovala jsem obálku pod polštář a odcupitala zase dolů. Vrátila jsem desky na své místo a vrátila se.



Hned první dopis si vysloužil mou pozornost.



Ctěná Holubice,
je mi líto, ale já ti nemohu poskytnout informace, které chceš. Nejsi matka ani jednoho z nich, tudíž... není ti do toho nic. Přísahal jsem mlčenlivost. Ani Puma nebo Ibis neznají celou pravdu.Vím, že se ti to může zdát nespravedlivé a směšné. Znám tě.
Ale nehodlám vyzradit nic. Klidně zemřu, abych tajemství ochránil. Je mi líto...
S úctou,
James




Ať byl James kdo chce, musel to být idiot.

A vážně nechápu, co znamenají ta zvířecí jména. Třeba si to píšou členové nějakého gangu a mají krycí jména.

Napadlo mě.



Ihned jsem vytáhla další dopis. Jenže bylo to obyčejné přání k narozeninám a to jsem číst nehodlala. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, další podivný dopis už jsem nenašla.



S povzdychnutím jsem schovala obálku pod polštář a zhasnula. Překvapilo mě, jak rychle jsem znovu usnula.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aires Aires | Web | 3. března 2015 v 18:41 | Reagovat

Škoda, že budeš do pátku neaktivní, protože já už teď nedočkavě vyhlížím další kapitolku :) Tahle se ti opět moc povedla! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama